Prožil jsem krásné dětství. Předrevoluční rok narození 1986 mi zaručoval něco, co dnešní generace nemají možnost zažít. Právě končila jedna dlouhá epocha, která navždy poznamenala generaci mých rodičů a pravděpodobně i celonárodní charakter na několik desítek let dopředu. Ale skončila. A tento konec, společně s celosvětovým technologickým boomem na počátku devadesátých let, předznamenal období, které bude charakterizováno strmým vertikálním i horizontálním růstem prakticky ve všech oblastech života a společnosti. Bylo to neuvěřitelně dynamické období plné změn.
Skoro si troufám říct, že generace vyrůstající v devadesátých letech v Československu (i po jeho rozpadu) prožila z dlouhodobé perspektivy nejšťastnější dětství vůbec. Jedním faktorem byla zřejmě celonárodní euforie z čerstvě nabyté svobody. Je pravdou, že některým lidem dříve či později tento pocit z mnoha různých důvodů zhořknul, nicméně já jako dítě jsem tyto věci přirozeně nevnímal.
Zcela zásadním byl také fakt, že tehdejší doba byla stále poměrně dost chudá. A to z mnoha různých perspektiv. Většina lidí, a třeba můj táta byl jedním z nich, se stále ještě učila a objevovala nově nabité možnosti a pravidla kapitalismu. Navíc porevoluční Československo přirozeně neoplývalo vysokou životní úrovní nebo prosperující ekonomikou. Spousta věcí nebyla samozřejmost, výběr v obchodech byl stále ještě velmi malý a dovolené v zahraničí jsme si nemohli dovolit. Moje maminka se tehdy musela hodně otáčet, aby nasytila čtyřčlennou rodinu alespoň trochu kvalitními pokrmy, a podobně jako mnoho jiných rodin, jsme byli zásobováni mojí babičkou, která chovala králíky, slepice, a dokonce mám vzpomínky na každoroční domácí zabíjačku.
Ve světle předchozích slov se možná ptáte, proč považuji vyrůstání v té době za velmi šťastné. Jsem toho názoru, že právě onen život v nedostatku formoval generaci, v níž převládaly v dospělosti hodnoty jako pokora, porozumění, respekt či solidarita. Samozřejmě nelze paušalizovat a je nutno říct, že zásadním faktorem pro duševní vývoj dítěte jsou především sami rodiče a to, jak oni sami mají postavený svůj hodnotový žebříček. Přesto však si myslím, že je daleko těžší, a stojí to daleko více vědomého úsilí, udržet ve svém nitru vědomí hlubokých lidských hodnot, když žijete v době chronického dostatku prakticky všeho, na co si vzpomenete.
je velkou výzvou dnešních rodičů, aby dokázali vychovat jedince, kteří nebudou povrchní či materiální.
Nedostatek měl ale mnoho dalších výhod. Rozhodovací paralýza, kterou zažíváme dnes a denně, byla tehdy nemyslitelná. V televizi byl jeden či dva programy. V kině dávali jeden film. V okolí bylo jedno řeznictví a jedno zelinářství. Jezdili jsme každé léto za babičkou na chalupu, protože jsme si nemohli dovolit listovat katalogem cestovní kanceláře. Prakticky nic jsme nebrali jako samozřejmost. Vzpomínám si, jak jsme vždy s nadšením očekávali příjezd táty ze služební cesty do NDR, a s posvátnou úctou jsme rozbalovali čokoládu, která u nás v Čechách ještě dlouho poté nebyla k dostání. Když jsem dostal svoje první motůrkem poháněné auto z lega, zaryl se do mě ten pocit tak hluboko, že do dnes dokážu detailně reprodukovat vzpomínky na tu chvíli tehdy pod vánočním stromečkem. Ve světle toho všeho si říkám, že je velkou výzvou dnešních rodičů, aby dokázali vychovat jedince, kteří nebudou povrchní či materiální.
Mluvil-li jsem o tom, že v době mého dětství nebylo tak složité udržet si to správné vnímání světa a jeho základních hodnot, je třeba zmínit i to, že v době nedostatku bylo na druhé straně pro „obyčejné lidi“ poměrně těžké a zdlouhavé dosáhnout určitého úspěchu, ať už se jednalo o práci, podnikání, studium či třeba výzkum. Možnosti zkrátka nebyly tak velké jako jsou dnes.
Devadesátá léta byla možná strastiplná, dala prostor vyrůst mnohým zlům, jejichž působení jsme zažívali posledních 30 let. Ale pozitiva v mých očích jednoznačně převažují a na svoje dětství budu vždy vzpomínat s radostnou nostalgií.
Sdílejte článek na Vašem profilu:
