Začalo se mluvit o kandidátech na nového prezidenta. Jako občan ČR sice mám právo mezi kandidáty volit, ale snad taky můžu mít představy o tom, jaký by prezident naší země měl být obecně.
Prezident je hlavou našeho státu. Použiji-li přirovnání k hlavě člověka, tak na ní je důležitý za prvé mozek, který míří dovnitř člověka a vytváří jeho osobnost a charakter. A za druhé tvář, která míří ven z člověka a je tím prvním a nejzřetelnějším, co na něm vidí ostatní lidé.
U prezidenta by to mělo být analogické. Jeho činnost míří jednak dovnitř národa a měla by v daných možnostech ovlivňovat „osobnost“ a „charakter“ národa. A za druhé míří ven ze země jako její tvář a měla by ovlivňovat pohled jiných národů a jejich politiků na národ náš.
Takže za prvé směrem dovnitř. Jak bych chtěl, aby náš prezident ovlivňoval „osobnost“ a „charakter“ našeho národa?
Měl by fungovat jako moudrý taťka. Ten by měl být pro své děti vzorem. Měl by zosobňovat hodnoty jako pravda, poctivost, slušnost, věcnost, úcta i k oponentům, národní hrdost, odvaha držet určitý postoj, i když je třeba nepopulární. Měl by iniciovat diskuse k důležitým a dlouhodobým tématům, moderovat je, nenadržovat přitom žádné straně, své případné názory citlivě sdělovat, ale neprosazovat je. Kompetence k rozhodování o těch tématech stejně většinou nemá, ale může přispět k tomu, že v diskusích jejich řešení vykrystalizují, a nastane na nich výrazně většinová shoda.
Měl by v sobě mít víc pokory než ješitnosti a narcismu. Rozhodně by neměl být osobou zahleděnou do sebe, prosazující jen svoje názory a pohrdající všemi, kdo mají názor jiný. U nás si mnoho lidí myslí, že prezident musí být názorově vyhraněný, mít na všechno jasné názory. Podle mě je to nesmysl, to pak akorát rozděluje společnost. To, že se politické strany jen hádají, že každá prosazuje své, je normální. Ale hlava státu by se v rámci těch půtek měla snažit o žádoucí synergii.
Prezident by měl by být především státníkem, nikoliv jen politikem. Rozdíl ve významu těch dvou slov je snad jasný, jenže skutečnost je taková, že státníci jaksi vymřeli a zbyli jen ti politici. Pro které jsou hlavním a často jediným vodítkem průzkumy veřejného mínění a voličských preferencí.
A pokud by, nedej Bože, nastalo válečné ohrožení naší země, měl by v sobě objevit vůdcovské schopnosti. Které se ale pro takové kritické chvíle nikdy dopředu nepoznají, takže jako kritérium volby prezidenta je to asi nepoužitelné.
A za druhé směrem ven. Jak bych chtěl, aby náš prezident ovlivňoval pohled jiných národů a jejich politiků na národ náš? Jakou tvář by měl ukazovat směrem ven?
Měl by se snažit udržovat dobré kontakty s představiteli sousedních i dalších významných zemí, především těch demokratických. Což neznamená, že by měl souhlasit s jejich názory a postoji. Ale svou osobností, svým chováním, vystupováním a kvalitní argumentací by měl představovat určitou přirozenou autoritu, která bude aspoň jakžtakž respektovaná. Jak by se slušelo na zemi sice malou, ale vyspělou, vzdělanou, v mnoha oborech úspěšnou, s demokratickými a humanistickými tradicemi.
Měl by respektovat a upevňovat naši příslušnost k západu, k euroamerické civilizaci a ctít její hodnoty. Což neznamená, že se nemůže kriticky vyjadřovat k jejím institucím. Ale každá kritika by měla být doprovázená konstruktivním návrhem. Neměl by naši zemi stavět do role potížisty, který považuje za úspěch, že v dané instituci něčemu zabránil, ale do role aktivního partnera při hledání řešení.
Závěrem mého snění o budoucím českém prezidentovi si dovolím jednu možná trochu kacířskou myšlenku. On ten prezident toho moc dělat nemusí. Vzhledem k omezeným pravomocem ani nemůže. Důležité je, aby toho moc nekazil. Protože pokazit toho naopak může hodně.
